Hrdě jsem v ruce třímala svůj čerstvý občanský průkaz a cítila jsem se jako dospělá. Bylo mi právě 15 let. Cestou domů jsem listovala v občanském průkazu. Najednou jsem zpozorněla. Na stránce v kolonce kam patřilo jméno matky bylo napsáno jméno úplně cizí ženy a kolonka jména otce byla přeškrtnuta.

Běžela jsem zpátky na úřad a sdělila jsem paní matrikářce, že se museli splést. Paní matrikářka mi odpověděla : Běž domů a zeptej se na to rodičů, oni ti to vysvětlí. To, co ten den jsem se dověděla, mě silně dojalo. „Adoptovali jsme si tě ve dvou letech začala vyprávět moje matka, měla jsi ještě sourozence, dvojče“. Zírala jsem na ni a nebyla schopna slova. A jestli to byla holka nebo kluk? To nevíme. Slib nám Maruško, že nikdy nebudeš pátrat po své biologické matce a sourozenci. Tenkrát jsem jí tento slib dala. Ale ještě ten večer při usínání jsem věděla, že jsem slíbila něco, co nebudu schopna splnit. Informace o tom, že někde žije moje dvojče zamíchala silně mým životem. To jsem ještě netušila na kolik desetiletí.

Když mi bylo 21 let, vdala jsem se do učitelské rodiny. Můj muž věděl, jak moc mě trápí touha najít svého sourozence „dvojče“. Zároveň mě svazoval slib, který jsem dala svým rodičům. Tenkrát mi manžel moc pomohl, když pronesl: “ Na tom, že chceš najít své dvojče není nic špatného a já ti pomůžu s hledáním“. On sám má tři sourozence. Jeho slova byla pro mně velkým povzbuzením a tak jsem se pustila do pátrání.

Věřila jsem, že mi postačí můj rodný list. Vždyť děti, které se v Odrách narodily 8. června 1949 nemohlo být mnoho. Jenže přišlo hluboké zklamání – ten den se podle záznamů v matrice v Odrách nikdo kromě mně nenarodil ! Nemáte žádného sourozence, natož dvojče odpověděla mi matrikářka. Jen mi neuniklo to, že v datu narození byl přepisován den mého narození. Pro mne bylo zásadní, že jsem viděla v matrice sama sebe zapsanou a ten den již žádné dítě se nenarodilo.

Kde mám pátrat, když dětský domov, v němž jsem strávila první dva roky života, dávno zrušili? Začala jsem psát do všech dětských domovů v ČR. Dokonce jsem psala i tehdejšímu prezidentovi republiky Svobodovi. Mezitím se mi narodily dvě dcery, pohltila mě rodina. Začala jsem i dálkově studovat Střední ekonomickou školu při zaměstnání. Studium jsem úspěšně ukončila po pěti letech maturitou. Moje pátrání vždy na nějakou dobu ustalo, ale na svého ztraceného sourozence jsem myslet nepřestala.

V nemocnici, kam jsem musela jít v 50-ti letech na operaci, jsem se seznámila s velmi příjemnou ženou a staly se z nás na čas i přítelkyně. Po čase jsem jí vyprávěla svůj životní příběh o svém marném pátrání. Třeba ti pomůžu, odpověděla. Za nějakou dobu mi volala do práce a sdělila mi : Maruš tvoje dvojče jsem nenašla, ale objevila jsem tvou sestru o devět let starší. Zírala jsem před sebe a srdce se mi rozbušilo. Musím ji poznat !

Když jsem pak u ní zazvonila u jejich dveří se svým rodným listem v ruce, nedůvěřivě si mě prohlížela. „Podívejte se na jméno matky, nabádala jsem ji.“ Zbledla a řekla : To je moje matka. Pak nás pozvala dále. Psal se rok 2000. V sestřině bytě jsem se dozvěděla, že mám skutečně dvojče, bratra. A sestra vyprávěla : Před mnoha lety, to jsem byla čerstvě vdaná, mě matka vyhledala. Pátrala i po vás dvojčatech, ale nenašla stopu, jak vás najít. Prý to bylo komplikované. Odbyla jsem jí, protože se mě vzdala, řekla sestra Milada. Trošku jsem jí chápala a zároveň mi bylo líto, že ji nechala odejít a nezeptala se, z jakého důvodu nás všechny dala do dětského domova. Toto nám navždy zůstalo záhadou. Naše biologická matka zemřela v 55 letech. Byla jsem moc ráda, že jsem našla alespoň sestru, ovšem v pátrání po svém (již známém pohlaví ) bratrovi jsem zůstávala ve slepé uličce.

Jak ale můžu mít dvojče, když neexistuje žádný záznam o jeho narození? Začala jsem pochybovat. Jednoho brzkého rána mě vzbudil můj manžel a vybafl na mě : Už vím, jak se to stalo ! “ Každý jste se narodili jinde ! “ Ještě dnes tomu nemohu uvěřit, že on se trefil. Dodal mi novou naději.

Já sama jsem ze svého pátrání nakonec i získala informace, že v dětském domově v Odrách jsme byli jediná dvojčata a stále jsme se drželi za ruce. Toto mi vyprávěla paní ošetřovatelka, stará paní již ve výslužbě, kterou se mi podařilo vyhledat. Do očí mi vyhrkly slzy dojetí. Prý dokonce mé rodiče přesvědčovali, aby si vybrali jinou holčičku místo mně a nebo si nás vzali oba. Ale mamce a taťkovi jsem něčím uhranula a nechtěli ani slyšet, že by se mně měli vzdát. Vzít si najednou dvě děti nemohli. Paní ošetřovatelka mi dále řekla, že si na nás pamatuje tak jako by to bylo dneska. A také jsem se dověděla od ní, že vlastní matka dělala služku u sedláka a nás čekala s ním. Mám i dokument z určování alimentů. Nakonec to ale matce zamítli. Je to pochopitelné, že sedlák jí určitě vyhrožoval a tak nakonec se nás musela vzdát. V té době mít dítě za svobodna byla ta největší potupa a obzvlášť, když přišla na svět dvojčata. V té době to byl ojedinělý případ.

Kuriozitou je fakt, že jsme dvojčata narozená každé v jiném městě, což komplikovalo hledání na matrikách a bylo to velmi složité. Byl to běh na dlouhou trať. Bratr není registrován v Odrách na matrice jako mé dvojče. Tam se stal největší omyl. A jak se to mohlo stát? Moje matka mě porodila v Odrách, jenže pak nastaly komplikace a možná ani nikdo netušil, že bude rodit další dítě. Lékaři jí kvůli zdravotním komplikacím převezli do lépe vybavené nemocnice v Hranicích na Moravě. A tam přišel na svět druhý den můj bratr. Takže jsme narozeni každý v jiný den a náš den narození byl sjednocen na 8.6.1949. Bratr se narodil jako druhý v Hranicích na Moravě dne 9.6.1949. Proto v matrice byl můj den narození opravován. Úředníci ale museli sjednotit den narození na jeden společný den. Když to shrnu : Jsme dvojčata, které jsou narozené každé v jiný den, každé v jiném městě. A každé bylo adoptované. Bratr byl adoptován úplnou adopcí – měl změněno jméno i příjmení. A já jsem ho stále hledala pod jeho původním jménem Jan. To také velmi zkomplikovalo mé pátrání.

Dozvěděla jsem se také mnoho dalších podrobností o naší tehdejší situaci a o své mámě a vážně se mnou otřásly.

Roky běžely a moje pátrání byl stále běh na dlouhou trať. Ale moje touha najít své dvojče tu byla stejně silná jako na začátku. Mé další kroky vedly do archivu. Když jsem úřednicím v krajském archivu vylíčila svůj pohnutý osud, mlčky na mě hleděly, pak se na sebe podívaly a jedna z nich vyhrkla: “ Hledejte v Hranicích na Moravě, víc vám říct nemůžu !“ Daly mi obrovskou naději a já cítila, že už jsem krůček od svého cíle. Na ten den v životě nezapomenu, to mi věřte. Tu větu budu stále slyšet, protože ta mě teprve přesvědčila, že můj bratr je v evidenci na matrice v Hranicích na Moravě.

V Hranicích na Moravě paní matrikářky vyposlechly můj příběh a sdělily mi, že informace tohoto typu mi sdělit nesmí. Nemají právo je zde odtajnit. Měly matriku otevřenou o stůl dále a dívaly se na záznam evidence mého bratra a na mně velmi podivně a několikrát. Bylo vidět, že jsou něčím překvapené. Představte si, že já jsem od toho záznamu stála tři metry . Víte, co se ve mně odehrávalo? Ještě dnes se mi tají dech. Takže já se vinou nějakého nařízení nikdy nedozvím, kde ho najít ! Byla jsem zoufalá z toho, že už už se zdálo, že uvidím záznam o bratrovi a opět jsem na začátku. A moje hledání čtyřicetileté je stále marné. Už jsme s manželem byli na odchodu, když se k nám přitočila jedna z matrikářek a pronesla šeptem : František Neužil, hledejte v Ostravě. A zavřela za námi dveře.

Najít jeho adresu už byla hračka. Stáli jsme s manželem před jeho domem a já si uvědomovala, že nás dělilo jen pouhých 25 kilometrů. Já bydlím ve Frýdku-Místku a on se svou rodinou v Ostravě. Mně se třásla kolena, když jsme stáli u jeho bytu v 11. patře. Když se ve dveřích objevil vysoký, šedovlasý muž, rozbušilo se mi srdce. “ Mohli bychom si s vámi promluvit“ ? zeptal se můj muž tohoto muže. Byl samozřejmě překvapen a já jsem se nesměle zeptala zda se narodil 8.6.1949 v Hranicích na Moravě? Kývl a já navrhla „Prosím, pojďte si někam s námi sednout někam poblíž na kávu, ráda bych vám něco sdělila.“ Po chvilince váhání, souhlasil.

Měla jsem sebou velkou složku mé korespondence. V kavárně jsem mu opatrně vysvětlila důvod návštěvy, ukázala jsem mu rodný list. “ Tak my jsme asi z přízně, viďte?“ uvažoval nahlas. Vy jste pravděpodobně moje sestřenice. Je to tak? “ Já jsem vaše sestra dvojče !“ Odpověděla jsem. Překvapeně na mně hleděl a pak rozvážně pronesl: “ Musím si to všechno v hlavě srovnat, ale určitě se vám ozvu. Musím to opatrně vysvětlit manželce. Dřív než za týden to nebude.

František však zavolal už ten večer – a byl to krásný dlouhý, seznamovací rozhovor. Psal se rok 2007.

Jednoho večera mi bratr oznámil, že spolu jen sami dva navštívíme matriku v Hranicích na Moravě. Myslím, že tak trošku ještě nevěřil, že jsme skutečná dvojčata. Rozjeli jsme se tam s bratrem, abychom na vlastní oči viděli svůj existenční záznam, že patříme k sobě! Byl to emočně nejsilnější zážitek nás dvou. Matrikářky byly z toho dojaty, říkaly, že je to pro ně samé velmi dojemné. Dokonce nás i zvěčnili pro vzpomínku, že v jejich databází byli sourozenci – dvojčata, kteří se našli po čtyřiceti letech. Já jsem jim dopodrobna vyprávěla náš příběh. Dokonce mi navrhly, abych dala námět ke zfilmování. Vím, že je to odvážné z mé strany, avšak nedá mi obrátit se na vaši televizi s tímto tématem.

Proč bylo moje pátrání tak komplikované? A jak je možné, že se bratrovo jméno neobjevilo v matrice v Odrách, kde mám záznam narození já? Dnes se lze jen domnívat, že maminčin porod se zkomplikoval a proto byla převezena ( podle mého koňmi, tenkrát ještě nejezdili sanitky) z Oder, kde jsem přišla na svět já. Převezli jí do lépe vybavené nemocnice Hranic na Moravě. Byla to vzdálenost pouhých 7 kilometrů od Hranic na Moravě. Důvodem byl komplikovaný porod. A tam se narodilo další dítě, mé dvojče František. V Hranicích na Moravě je zapsán bratr a druhý řádek patří mně a je to celé zpečetěno červeným záznamem “ D V O J Č A T A „. A právě těch pouhých sedm kilometrů způsobilo, že jsem bratra hledala v různých životních etapách plných čtyřicet let.

Přestože nás osud rozdělil na velmi dlouhou dobu, mívám pocit, jak bychom se znali odjakživa. Jsem vděčná svému muži a švagrové Daniele, že s námi toto štěstí sdílejí. Vím, že ztracená léta už nám s Františkem nikdo nevrátí a tak se snažíme užít si spolu každou společnou chvíli. Obden se setkáváme na skype a hovoříme o všem možném. Možná také i proto se při každém osobním setkání spolu držíme za ruce – stejně jako před více než šedesáti čtyřmi léty v dětském domově……….

A věřte, že je to odměna za to, že jsem ho našla. Dejme každému dni šanci, aby se stal tím nejkrásnějším dnem našeho života.

Pořad „Poštu pro tebe“ jsem v televizi pravidelně sledovala ve vysílání od jeho prvních krůčků. Těch mých slziček z těch dojemných setkáních bylo mnoho. Také jsem tento pořad velmi dávno oslovila. Odpověď nepřišla. Pochopila jsem, že to nebylo v jejich silách, tak složitý případ vyřešit.

♦