Medailonek semifinalistky Jitky Roudové

Babičkou jsem se stala 4. listopadu 2001, kdy se má tehdy 23letá dcera Jana a její manžel Jiří stali rodiči, a mně se narodila první vnučka Kristýnka.

Od tohoto okamžiku se změnil život i mně. Nebyla jsem ta klasická hlídací babička, ale měla jsem funkci víkendové babičky. To s sebou přinášelo mnoho krásných chvil, od prvních drobných změn v životě miminka, ale hlavně v době, kdy Kiki začínala poznávat můj druhý život – sport ve všech jeho formách. Já jsem začala prvně poznávat tělocvičnu ve 2 letech. Ve stejném věku jsem začala vodit svoji vnučku na cvičení „rodičů a dětí“. Zpočátku jsme byli řadovými cvičenci, později jsem začala cvičení sama vést. V té době přibyla další vnučka, dcera mého syna Pavla a manželky Aleny – Karolínka, a třetí vnučka Lucinka, sestřička Kiky, se narodila v r. 2004.

S vnučkami jsem se vrátila do dob dávno minulých, začala jsem s nimi plavat, cvičit, jezdit na kole, lyžovat, ale i hrát fotbal a další klučičí sporty. Ani přes tyto aktivity s vnučkami jsem neopustila své původní zájmy – sport ve svém kolektivu. Pondělky patří cvičení žen, kam chodím pravidelně řadu let a nedovedu si představit, že bych vynechala. Jednou týdně chodím na jumping, což považuji za ideálně strávenou hodinu, kdy nemáte žádný čas na přemýšlení a jen se snažíte vydržet celou hodinu v daném tempu skákat.

Od r. 1991 se Československo a později Česká republika zúčastňuje světových gymnaestrád, které se konají jednou za čtyři roky v různých zemích světa. V příštím roce se chystám již na svou šestou gymnaestrádu do Švýcarska. Českou republiku bude kromě jiného reprezentovat hromadná skladba 300 cvičenců – mužů i žen ve společné skladbě Prázdniny.

Do r. 2008 bylo všechno krásné a bez problémů. Pak se do naší rodiny vloudila nemoc, o které se raději moc nemluví, a můj manžel tenhle nerovný boj prohrál. A v tomto pro mě smutném období jsem si plně uvědomila institut babičky jako jediný a funkční lék na všechny starosti a chmury. Dál trávím víkendy spolu s vnoučaty a prožíváme společné chvíle na chatě nedaleko Plzně. Jak dorůstají, stále víc se mi snaží, jak je v jejich silách, pomáhat.

I když jejich představa pohádkové babičky – stará, tlustá, bělovlasá, má dlouhou zástěru, vaří a peče buchty – se musela trochu pozměnit.

A tak vlastně, není nic černé ani bílé, ale je třeba na všem, byť se to v prvním momentě jeví jako nepřekonatelné, najít to pozitivní, co vás podrží a pomůže přežít, ať jsou to vnoučata, rodina, přátelé, spolupracovníci, sport nebo účast v této soutěži.

To vám o sobě pověděla 55letá babička Jitka Roudová z Plzně.

Zanechat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.