Jak šel čas – ztráty a nálezy skoro za 3/4 století

Vzpomínám na osobnosti, které jsem potkala na své životní pouti a které mě ovlivnily.
Budu jmenovat jen některé.

Můj tatínek, svou úctou k učitelům, můj první ředitel v Holicích v Čechách, kde jsem po skončení pedagogických studií začala učit, pan profesor PhDr. František Černý ze Společnosti bratří Čapků a jedna starší dáma, se kterou jsem se setkala na jednom ze svých prvních zájezdů, když jsem jako mladá učitelka o prázdninách pracovala jako průvodkyně.

Vzpomínala a vyprávěla o svém učiteli, který jim, malým školákům, dal radu do života: „Není většího potěšení než z dobře vykonané práce.”

Ano, skutečnost mnohokrát ověřená během mých uplynulých dlouhých let!

Po pedagogických studiích (aprobace český a ruský jazyk, později i anglický) a profesních začátcích přišel čas na založení rodiny. Učila jsem ráda, ale role matky byla nejvzácnější. Na „mateřské“ jsem však pobyla krátce, jen 9 měsíců.

Jesličky, školka, nemoci a výuka na plný úvazek… Ale nestěžovala jsem si.

Krátce po čtyřicítce jsem získala svůj první akademický titul. Bohužel druhý den po promoci-jak už to bývá, že s radostí přichází i smutek-odešel nečekaně milovaný tatínek.

Čas šel dál…

Se společenskými změnami let devadesátých se začalo měnit podstatně i naše školství.

S chutí jsme začali pomáhat ostatním učitelům ve středisku dalšího vzdělávání. Nové metodické materiály a programy: mj. Začít spolu, Výchova k demokracii a evropanství, Zdravý životní styl a hlavně evropská a světová literatura! Setkávali jsme se s osobnostmi jako mj. Prof. Martin Hilský, PhDr. Miroslav Jindra (Hlava XXII), Prof. František Černý aj.

Poznávali jsme i školství našich rakouských sousedů. Ve Vídni jsme nejen na základním školství, ale i na gymnáziu byli poprvé svědky projektové výuky a přípravy na ni.

S příchodem nových osnov, tzv. Školních vzdělávacích programů, jsme pomáhali jednotlivým školám vytvářet si své vlastní programy, a to “šité na míru”.

Psal se rok 1996.

Středisko dostalo akreditaci a my jako autoři vlastního projektu zaměřeného na protidrogovou výchovu i finanční dotaci.

Bohužel k jeho uskutečnění z mé strany již nedošlo.

Ten rok krátce po svých narozeninách jsem ztratila nezávislost. Ochrnula jsem…Přestaly zvonit telefony… Beznaděj ze ztráty práce i smyslu života. Samota. Časté odloučení od dcery…

Nakonec částečný invalidní důchod.

V té době mi pomoc nabídlo studium a v jeho rámci i výzkum zaměřený na mou milovanou literaturu!

Pobyty v léčebných ústavech, usilovné cvičení, v mezičasech mezi léčbou úkryt v klidném místečku a statistické zpracovávání dat. A znovu usilovné cvičení…

Nečekaně se však objevila jiskřička naděje!

Přišla z matičky Prahy.

Angličtina na částečný úvazek na střední škole a možnost ubytování.

Tak postupem času byla v Praze využita celá moje aprobace.

Nebyla jsem již osamocená a pocit potřebnosti a užitečnosti byl nesmírně posilující.

Bohužel se však v průběhu let dostavily další odchody v rodině… Ale i zdravotní problémy, nejprve u osoby mně blízké a poté i já přišla na řadu.

Na jaře roku 2011 jsem na soutěži EURO babička už měla na hlavě paruku….

A poté krátce na to ztráta blízkého člověka, člověka, jehož zásluhou jsem se znovu postavila na nohy, znovu nabyla ztracenou sebedůvěru.

Práce a nové změny ve středním školství, které nastaly v podobě nových maturit, částečně opětovně pomohly. Další odborná školení spojená se získáním certifikace pro maturity jak písemné, tak i ústní.

Ráda vzpomínám na všechny své žáky a studenty, kteří prošli mým profesním životem, ale nejvíce na jednu pražskou třídu složenou pouze z mladých mužů. Se mnou překonali mou nemoc a já je dovedla až k maturitě.

Navzdory věku a problémům s motorikou nestojím díky chodítku ani dnes mimo současné dění. Aktivně jsem učila až do roku 2014. Poté jsem pokračovala a stále pokračuji-pokud bude o mé vědomosti zájem-s výukou přes vzdělávací centrum. Od covidové doby jde především o výuku on-line. Zapojila jsem se i do pomoci občanům z Ukrajiny, kteří u nás hledají ochranu.

V současnosti svými pokroky v češtině mi dělá nesmírnou radost lékařka, paní doktorka z jedné nemocnice v jižních Čechách!

Hrdá jsem také na své dva vnuky. Mladší Tomášek (7 let) vyhrál ve své škole v září 2022 ve své kategorii sportovní hry, věnované vzpomínce na vynikajícího českého sportovce Emila Zátopka. Starší Honzík (12 let) je odborníkem na IT technologie, se kterým si můžeme navzájem říct vše a víme, že je to jenom “mezi námi dvěma”.

A čím ukončím své vzpomínání?

Jednak poděkováním organizátorům soutěže EURO babička za to, že přispívají ke změně vztahu k nám seniorům, a to zvýšením úcty “za život minulý”.

Dále dovolte staré ženě ještě malé osobní LAUDATIO:

„Moje zlatá stověžatá Praho, matko měst!

Netuším, kdo stojí za mou nominací zastupovat Tě v soutěži “EURO babička Dobré srdce 2022”. Jako člověk, který raději stojí v pozadí a raduje se z úspěchů svých drahých, Tě však s rozechvěním ujišťuji, že si Tvé nominace nesmírně vážím a je mi ctí ještě na sklonku svého života Tě reprezentovat. Doufám, že Tě nezklamu,”

Tvoje
Marie Havlíková