Již od dětství jsem se toužila zabývat uměním. Vystudovala jsem architekturu, krásný a kreativní obor, na Stavební fakultě v Brně. Pracovala jsem jako architekt po celý svůj produktivní život. Těšilo mne být spolutvůrcem prostředí, ve kterém žijeme, a spolupracovat se spoustou skvělých a zajímavých lidí. I když jsem zůstala sama se dvěma malými dětmi, snažila jsem se jim zajistit radostný a hodnotný život. Vedla jsem je ke studiu, i ke sportu. Organizovala jsem, nejen pro ně, různé aktivity a soutěže, dělala jsem trenérku pohybové přípravy, pro jejich bikrosový tým. Pak jsem vážně onemocněla, k uzdravení mi velmi pomohl můj druhý muž. Začala jsem pracovat na Památkovém ústavu v Brně. Sloužila jsem na Prostějovsku, kam jsem dojížděla téměř denně z Brna. Bylo krásné pozorovat, jak se i díky mé práci mění k lepšímu vzhled centra Prostějova, jak se daří opravovat památky od kostelů po ty nejmenší kapličky v polích. Zanedlouho moje máma začala mít vážné problémy s očima, k tomu se přidala začínající demence manželovy maminky. Změnila jsem místo, abych se mohla starat o maminky a věnovat se rodině. Těšilo mne, že mám víc času na mých pět milých vnoučátek. Měla jsem radost z každého jejich krůčku a nyní už i z jejich studijních a sportovních úspěchů. Začala jsem opět tančit, hrát ve flétnovém kvintetu a věnovat se sochařině. Jsem šťastná, že mám skvělou a milující rodinu a že mohu ještě občas učit, předávat své zkušenosti a vystavovat u nás i v zahraničí. Snažím se lidem přinášet radost a pohodu. S taneční i s naší hudební skupinou míváme vystoupení v různých domovech seniorů i v nemocničních zařízeních. Dodnes děkuji své mamince za její lásku a za vše, co mne naučila. Navždy si budu pamatovat její krédo: „Naše JÁ může být skvělým hráčem v orchestru, ale dirigentem musí být vždy naše srdce.“ |
Počet komentářů: Zanechat komentář